Doprovázené poutě – Jana Hübschová

S LÁSKOU A BEZE STRACHU

Abyste mohli dosáhnout vítězství lásky, musíte se nejprve zbavit strachu. Strach je zdrojem všech negativních dohod, které se životem uzavíráme a je všudypřítomný. Zbavte se strachu, odsuzování a pocitů viny, vydejte se na cestu lásky a budete žít Nebe na Zemi. Don Miguel Ruiz

Buď jsme ve strachu, rodícím se z odporu pocitu oddělenosti, nebo jsme v lásce, stavu naprosté otevřenosti a jednoty s tím, co je. Buď jsme na okraji, nebo v centru. V budhistické terminologii jsme buď spadli do srdce, nebo ne :-).

Někdy člověk cítí, že by se dokázal lépe rozhodnout, nebo vymést smetí z temných zákoutí své duše, kdyby o svých starostech mohl promluvit s někým nezaujatým. Potřeboval by prostě jen nahlas mluvit, víceméně sám pro sebe, aby se uslyšel. Nic víc. Mluvit sám se sebou v přítomnosti jiné osoby. Stačí k tomu jen pár hodin času. Jestli vám to dává smysl a líbila by se vám jiná varianta, než křeslo u terapeuta a pohled z očí do očí, čtěte dál...

Pojďte se se mnou toulat přírodou, po cestách známých i neznámých…pojďte dávat svůj příběh do slov. Sdílení příběhů je léčivé. Je to jedna z nejúčinějších terapií a přitom je to tak jednoduché. Pohyb v přírodě tomu velmi pomáhá. Možná se mnou souhlasíte, ale říkáte si, že na procházku po lese můžete jít sami a to, co vás trápí, si zpracovávat v myšlenkách. Ano, i o samotě v tichu a ponoru do svého nitra se lecos dozvíte, ale chci vám říct, že tak účinné to z mého pohledu není. SDÍLENÍ je velmi důležité. Z několika důvodů. Když mluvíte nahlas, když svůj příběh vyprávíte druhé osobě, která je nestranná, nehodnotící, pro tu chvíli vědomě oproštěná od svých dětských bolestí a strachů, když je to někdo, kdo nevynáší soudy a jen pozorně naslouchá, vytvoří se mezi vámi silné energetické pole, do kterého vkládáte svá slova. Divili byste se, pokud tu zkušenost zatím nemáte, jak to funguje. Jakým způsobem svůj příběh vyprávíte. Jaká slova volíte. Co konkrétně sdílíte a na co ani nepomyslíte. Čeho si všímáte ve vnějším světě. Jak to, co vyprávíte a prožíváte, příroda zrcadlí. Co vás k tomu napadá. Co si zvědomíte a na co si sami dokážete odpovědět. A pokud ne hned, odpověď může přijít později, třeba doma u mytí nádobí, ve sprše, nebo ve snu. Nebo na příští procházce. Možná namítnete: „Ale to se mohu jít projít s kamarádkou a vyprávět to jí.“ Ne. To nefunguje. Když mi umíral pes a já se rozhodovala, jestli jí nechat uspat, nebo vzít zemřít na chatu, měla jsem na výběr hned několik dobrých kamarádek, mezi nimi několik milovnic psů, se kterými o tom mluvit. Nezavolala jsem ani jedné z nich. Zavolala jsem spolužačce ze střední školy, kterou jsem mnoho let neviděla a o které jsem věděla, že jí před třemi lety zemřela retrívří fenka Sára. Velmi mi pomohla, hodně jsem plakala. Po tom rozhovoru jsem odjela se svojí retrívří fenkou Sárou 🙂 na veterinu. Věděla jsem, že mě čeká těžké rozhodnutí. Osud tomu chtěl, že jsme na vyšetření čekali v čekárně asi hodinu. Společnost nám dělala mladá slečna původem z Ruska, kterou jsem neznala a pravděpodobně ji už nikdy neuvidím. Začaly jsme si povídat. V tom prostoru čekárny se vytvořilo neuvěřitelně silné bezpečné a zároveň soucitné a láskyplné, všeobjímající cosi a my dvě jsme mluvily velmi potichu. A plakaly. Bylo to velmi smutné a zároveň velmi hluboké a krásné sdílení. Léčivé. A zdaleka to nebylo jen o psech a kočičkách. Nevím, jestli jsem dostatečně srozumitelná v tom, co se Vám tady snažím předat. Je to o tom, že když jste v blízkosti někoho, kdo je tam v tu chvíli s otevřeným srdcem pro vás, naslouchá, tomu, co říkáte, a snaží se vás pochopit, přestanete mít potřebu se chránit a také otevřete svoje srdce a pak (si) možná i odhalíte sami (o) sobě pravdu, kterou jste dlouho skrývali. Paradoxně to jde snáze s cizím, nebo relativně cizím, člověkem. Snaha o pochopení a přijetí sebe sama a toho druhého, který se zrovna nachází ve vaší přítomnosti, je podstatou lásky. Přijetí je tou cestou, která vede k uzdravení. Tak prosté to je. Mimochodem, na té veterině jsem se rozhodla, že si Sáru odvezu živou. Přesunuly jsme se na chatu, kde jsem jí chtěla dopřát přirozený odchod v přírodě. Veterinář mi tenkrát řekl, že mé rozhodnutí samozřejmě respektuje, ale tím pádem že musíme pokračovat v léčbě. Vybavil mě stříkačkami s antibiotiky, které jsem bez předchozí zkušenosti musela do toho bezvládného psího těla píchat, a také homeopatickým lékem Arsenikum, o kterém mi řekl, že jí buď vrátí do života, nebo pomůže odejít. Nevěřila jsem, že ve stavu, v jakém byla, bude naživu déle než pár dnů. Na mojí malé chatičce bez komína jsme spolu přistály koncem května 2024, kdy bylo ještě docela chladno a hodně pršelo. Několik dnů jsem opravdu proseděla nad bezvládným tělem, do kterého jsem neuměle bodala jehly a čekala jsem na konec nebo na zázrak. Tento příběh sem sdílím začátkem září 2024 a moje Sára je stále naživu. Je to stará dáma, která trpí určitými chronickými obtížemi a a také je trochu svéhlavá a náladová, ale když jí dnes pozoruji, jak jí pořád chutná, jak se koupe v řece a u vody chytá do tlamy vážky a štěká na volavky i na vodáky, jsem šťastná, protože jsem přesvědčená, že tenkrát jsem učinila opravdu dobré rozhodnutí.

…jindy můžeme mít potřebu toulat se mlčky krajinou a jen tak být klidně celý den, nebo dva, nebo týden i déle…stát se jakýmsi pozorovatelem toho, co k nám přichází, co se děje kolem nás i v nás, ovšem bez jakéhokoliv hodnocení a posuzování…i to je fajn, i tak se o sobě lecos dozvíme a i tak můžeme dojít k vyřešení nějakého problému, pochopení situace, pročistit se….

Při dlouhodobějším pobytu v přírodě a při putování a pobývání na energeticky silných místech se vlastně dostáváme do meditace, takže přirozeně dochází nejen k hlubšímu propojení s přírodou, ale i s naší duší, hlouběji s celou naší bytostí. Příroda už dávno pracuje na vysoké vibraci, stačí se od ní nechat vyladit. Máme možnost opravdově spočinout v přítomném okamžiku, odpojit se od našich každodenních starostí, cílů a plánů a sladit se s existencí, která nás otevírá transcendentálnímu propojení.

…a někdy docela dobře funguje kombinace obou těchto způsobů introspekce. Jde to kupříkladu na poutích, kde strávíte více času, minimálně týden, lépe dva, ideálně tři a více. Když vyrazíte s průvodcem a předem se domluvíte na tom, že většinu času se půjde v tichu. Průvodce jde s vámi pro případ, že příležitostně nebo pravidelně, třeba každý večer, budete chtít/potřebovat něco sdílet, zpracovat, zpracovat si a zároveň pro vás tzv. „drží pole“, čímž dochází k zesílení a zintenzivnění probíhajících procesů.

„Poutník hledá skryté, mysteriózní, divoké. Ví, že změny, jimiž při hledání prochází, jsou stejně důležité jako nalezení toho, co hledá. Nemá naspěch. Toulání se, putování, je stejně hodnotné, jako cokoli jiného, co by mohl dělat. Kudy se bude toulat? Bude se toulat a putovat svou psychikou i přírodou, až už je nebude schopen od sebe rozlišovat. Přijme toulání jako svůj způsob života.“

Soulcraft, Bill Plotkin

Pokud jste dočetli až sem, rádi byste vyzkoušeli účinky doprovázené pouti a zvažujete s kým, koho oslovit, čtěte a prohlížejte dál, dokud nebudete mít jasno, že s tímhle člověkem ano, nebo s tímhle člověkem raději ne. To ucítíte. Tohle jsem já. Pokud s vámi něco silně zarezonovalo nebo naopak pociťujete odpor, rozhodujte se podle toho.

Mým záměrem je především vytvořit pro vás příjemný bezpečný prostor, aby se to mohlo dít. Zachovat diskrétnost je samozřejmostí.

Na konkrétní podobě putování se domluvíme individuálně. Ráda s Vámi půjdu krátkou procházku, nebo klidně pouť do Santiaga. Záleží na vašich potřebách a na domluvě. Odměna pro mne se děje formou DAR ZA DAR. Držím prostor až do konce a součástí toho je svoboda v rozhodnutí o ceně za přínos mojí služby pro Vás. Číslo účtu, kam můžete přispět je 203241808/0300.

Pokud se chystáte na pouť a chcete jít sami, nebo jste se nedávno z nějaké poutě vrátili a máte otázky a/nebo chuť/potřebu sdílet, jsem vám k dispozici také.

Prostě se ozvěte. Budu se těšit.